Výtah z článku Bludičky na stezce z 27.08.2006 od p. Vacka
Pokud nechceme na stezce zabloudit, musíme neustále vycházet ze základních pravd. Ty jsou.
Člověk žil původně v jednotě s Bohem, božským životem v božském světě. Později se od Boha oddělil, ztratil vědomí své božskosti a upadl do ega. Ztráta božského vědomí měla za následek i ztrátu božského světa. Výsledkem je, že ve stavu pádu žije člověk bez Boha v nebožském světě, a proto je nesvobodný a trpí.
Příčiny jeho současné nesvobody jsou tyto:
1. Ztráta božského vědomí.
2. Ego, vědomí omezené na tělo a mysl a ztotožněné s nimi.
3. Nebožský svět, ve kterém žije.
4. Karma, nepříznivý osud, který si svou činností ve světě připravil.
Chceme-li proto dosáhnout svobody a života bez utrpení, musíme tyto příčiny odstranit. Dokud trvají, šťastný život není možný, což platí vždy a plně. Pokud se nám nabízejí řešení jiná, vždy jsou v nejlepším případě dočasné, ale nikdy trvalé. Pokud pro ně zanedbáme odstraňování oněch pravých příčin utrpení, na trvalé štěstí a vyřešení všech našich problémů nemáme nejmenší naději. Jsou to jen bludičky, které nás svádějí z cesty k Bohu.
Ta vede rozpouštěním ega, totožnosti s tělem a s myslí i sklonů, které ego vytváří. Současně obracíme pozornost na Boha v nás a tím s ním obnovujeme spojení. Tak dosahujeme poznání sebe v Bohu. Toto poznání samo o sobě je nezbytnou podmínkou vysvobození, ale samo o sobě naši bytost, tělo a mysl z moci nebožského světa neosvobozuje. V nebožském, hmotném světě není božský život možný. I po poznání jej žijeme v zevním světě dál v souladu s naší dobíhající karmou. Ta nad námi ztrácí postupně moc a je i částečně rozpouštěna, ale nikoliv úplně. Dokud existuje hmotné tělo, existuje i jeho karma. Nic jiného než ona jej v existenci neudržuje.
Plnou obnovu božského života bez utrpení a ve štěstí můžeme proto očekávat až po odložení hmotného těla, což s sebou přináší i opuštění hmotného, nebožského světa, ve kterém není život bez utrpení a nesvobody možný. Splníme-li podmínky božského života, což je:
1. Rozpuštění ega.
2. Poznání Boha v nás.
3. Rozpuštění všech pout k nebožskému světu.
Pak se vracíme do božského světa. Jiná cesta z utrpení a nesvobody k trvalému štěstí neexistuje. Řekněme jasně: cílem stezky k Bohu není šťastný život v tomto od Boha odpadlém světě, vyřešení všech obtíží, které život bez Boha přináší, ale pravý opak: rozpuštění ega, které je odsouzeno k životu v nebožském světě a návrat do světa božského. Jestliže se někdo snaží o pravý opak, o řešení života v nebožském světě, svádí jen druhé ze správné stezky a bere jim možnost jediného opravdu účinného a trvalého řešení.
Stezka k Bohu se egu, odpadlému od Boha, kterému vládnou síly Bohu nepřátelské, příliš nelíbí. Proto je hledající z ní neustále sváděn pod nejrůznějšími záminkami, jejichž jediným pravým cílem je udržet ego při životě. Nejnebezpečnější jsou v tomto směru postupy, které se tváří duchovně. Jsou směsicí duchovních pravd, polopravd i nepravd a právě proto se velmi obtížně prohlédá jejich tak příjemná nabídka snadného řešení šťastného života.
Všechny tyto duchovní pasystémy mají jedno společné. Tváří se, jako by ego, hlavní příčina všeho zla a utrpení, neexistovalo. Pomíjejí naprosto skutečnost, že svět, ve kterém žijeme, je nebožský se všemi důsledky, jako je nemožnost šťastného života v něm. Tváří se, jako by neexistovala karma se svou mocí a my byli v tomto směru mimo její moc a plně svobodní. To vše jsou hlavní důvody, proč žádný z těchto způsobů nemůže přinést trvalé zlepšení, ale pouze dočasnou úlevu, a to ještě v lepším případě. Je vždy na místě se ptát, zda tato dočasná úleva není draze zaplacena zpožděním na stezce k Bohu. Někdy je dokonce její přímou ztrátou.
To, co bylo doposud řečeno, jsou i hlediska, která můžeme použít k posouzení těch nejrůznějších metod a postupů, které souhrnně lákají ego falešnou představou šťastného života bez Boha v nebožském světě. Na prvém místě vždy zkoumejme, jaký vztah má nabídka k základnímu požadavku stezky, který je například vyjádřen Ježíšovým nejpřednějším požadavkem lásky k Bohu. Není-li hlavním cílem, ale stezka k Bohu je odsouvána pro jiné cíle, jde o učení nepravé. Tam, kde se vyzdvihují zájmy ega, pomíjí se nebožskost hmotného světa i jeho nesmlouvavá spravedlnost, jakou je zákon karmy, mějme se na pozoru.
Soucit s bližními, láska k nim jsou často slepé. Chybí jim rozlišující moudrost, která ví, že něco jako nespravedlivé utrpení neexistuje. Každý má přesně to, co sám chce a co si svou karmou připravil. Pokud se mu nelíbí nesvoboda a utrpení nebožského světa, mělo by se mu říci, že jej v něm drží jen on sám – jeho ego, nedostatek Boha a karma, kterou si připravil, a že řešení záleží jen na něm a má je ve své moci. Ideál sociální spravedlnosti není ničím jiným než ideálem materialistů, kteří si pod ním představují jen tělesné blaho bez vlastního přičinění a bez Boha. Litujeme-li trpící, často jsme podobni lidem, kteří litují lupiče a vrahy, kteří sedí ve vězení a snaží se vězňům co nejvíc zpříjemnit vězení, místo, aby je vedli k řádnému životu. Kdo pod vlivem těchto nevědomých citů hlásá přednost pomoci světu před dosažením Boha, je jen svůdce davů. Pokud se dokonce, ve snaze uskutečnit tyto cíle chápe násilí, je již přímo nástrojem zla a nic víc. Pokud této nevědomosti podléhají i duchovní autority, vždy páchají velké zlo a nic víc. Nemají pro své počínání jedinou omluvu, protože platí: „Mé království není z tohoto světa. Ať (duchovně) mrtví pochovávají své mrtvé. Ty pojď a následuj mne“. Kdo tuto pravdu nezná a nejedná s ní v souladu, není z Boha ani na cestě k němu.
celý článek na
http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/Aktualni-clanky/bludicky-na-stezce
Příjem