RŮŽE
" Mladý muž se ubírá zaprášenou cestou mezi poli. Dozrávající obilí zlatě září proti blankytnému nebi, a vzduch se chvěje v poledním žáru. Vnímá jen křik skřivana stojícího ve vzduchu na neviditelné niti. V té zlaté záři poledního slunce přivírá oči, ale přesto jeho zrak upoutává rudý bod na cestě před ním. Přidal do kroku, a po chvíli zůstává stát v úžasu.
Před ním leží růže. Svítí jako drahokam uprostřed prachu a kamení. Zářivá, křehká, snad čerstvě utržená. V tom poledním žáru je příslibem chladivé vláhy, jako matčina ruka na dětské tváři rozpálené horečkou. Chladivé pohlazení pro oči, dlaně i srdce.
„Vypadla někomu z kytice? Nesl někdo s láskou náruč plnou vonících démantů tak rychle, až jeden z nich vytratil? Upustilo ji nešťastné děvče, se srdcem plným bolesti, po poslední schůzce se svým milým?“
Růže leží dál, lidskými city nedotčená. Zvedá ji, a to vše mu víří hlavou. Cítí lásku, bolest i radost všech těch pocitů, smíšených s její vůní.
Zavírá oči a splývá s hebkým dotykem okvětních plátků na své tváři. Je tím dotykem i tou vůní. Vnímá vše, co ten vznešený květ. Jeho minulost, přítomnost i budoucnost. Vše v jedné nekonečnosti s vesmírem i sebou samým. Zdánlivě ubíhající vševesmírný čas, se zhušťuje do jediného okamžiku, a jediná vteřina se stává vstupní branou do nekonečna ČASU a splynutí. Zůstává ohromen stát.
Cítí to, co Einstein, když psal svou teorii relativity? Nebo to, oč se lidé pokoušejí v nekonečných hodinách meditace? V té chvíli věděl jen to, že všechny smysly včetně emocí, jsou naším darem pro vstup a splynutí s něčím mnohem větším, než je kdo schopen slovy popsat.
Z té nekonečné vteřiny ho probírá ostrý trn růže na tváři. Jaksi nechápavě stírá krůpěj krve a vnímá její chuť olíznutím z prstu. Vrací se do současného času, jako akrobat z visuté hrazdy, zpomaleným skokem do záchranné sítě. Jakoby byl akrobatem i tím, kdo ho pozoruje. Dokonce i tím, kdo zpomaluje sledovaný film.
Cítí se změněn okamžikem, a přitom vrácen někam, odkud nikdy neodešel. Vše kolem něj je stále stejné a přesto jiné. Vidí jakousi hlubší dimenzi propojenosti a jsoucnosti sebe samotného se vším kolem sebe. Stejné je to i s časem.
Důležitá je každá právě probíhající vteřina. Každá má více dimenzí a tvarů, než je schopen slovy popsat. Jsou jaksi hlouběji propojeny a přitom je každá samostatným vchodem do nových sfér bytí.
Skřivaní popěvek nad polem, zní z nekonečné dálky a zároveň z jeho úst, když neslyšně a udiveně šeptá „JÁ JSEM“.
Prohlíží si své ruce a cítí lehkost ptačích křídel, třepotajících se ve vzduchu. Růže padá zpět do prachu cesty. Z výšky ptačího pohledu už může zahlédnout jen rudý bod mezi zlatými lány.
Až půjdete cestou mezi poli, možná najdete právě tu svou růži. Leží tam. Zářivá, křehká, snad čerstvě utržená. Ten kdo ji tam položil, čeká uvnitř Vás, aby se s Vámi v nekonečném úžasu podělil o všechny krásy světa."
MOMA S.H.
(publikováno s laskavým souhasem autorky)
Příjem